Protisovětské povstání ve východním Berlíně r.1953

nezorganizoval Západ, ani východoněmecká vláda,

ale Rudá armáda

Asi víte, že v roce 1953 vypukla ve východním Berlíně rebelie Němců proti tamnějšímu režimu, prosovětským institucím. Bezprostřední motivací lidí byla často frustrace z mizerného životního standardu (oproti západním sektorům). Sověti obvinili západní vlády ze zosnování celé akce skrze imperialistického agenta Beriju a protesty potlačili tanky. Po letech se objevují úvahy, že rebelie nebyla spontánní, ale byla vyprovokována východoněmeckou vládou, aby byl zdiskreditován Berijův plán na připojení východního Německa k západnímu (za což Berija požadoval od Američanů odstupné 10 Miliard USD). Berija, nastupující po Stalinovi k moci, byl následně zatčen a zastřelen.

Logika však všechny zveřejněné původce rebelie osvobozuje.

Po zvážení nejrůznějších motivací a souvislostí mi vychází, že to

sice byla intrika k odstranění Beriji, ale že ji zosnovaliSověti.

Jediným, kdo k vyvolání povstání měl důvod, možnost a prostředky bylo velení Rudé armády. 

Akce provedly nejspíše její diverzní odřady.

Rusové totéž opakovali v r.1968 v Československu. Tam jejich motivace byla zjevnou, rukopis nezaměnitelný.

Následuje rozbor jednotlivých možností vzniku rebelie a posouzení jejich logiky a míry pravděpodobnosti. Rozbor je dost obsáhlý, protože nejrůznějších možností a souvislostí bylo nadhazováno mnoho (tato je konec konců další v řadě). Možná je trochu hrubšího zrna, ale jde o hrubší předmět rozboru.

 

 "Na Jaltské konferenci v únoru 1945 se spojenci dohodli, že Berlín dobudou společně. Stalin se 17.dubna rozhodl, že Berlín dobude sám. Zahájil nečekanou ofenzívu, a za cenu 600tisíc vojáků dobyl Berlín. Rozhodl se udržet kořist za každou cenu. Západní spojenečtí vojáci chtěli domů, navíc byli potřeba pro válku s Japonskem. Truman použil atomovou bombu proti Japonsku. Stalin přepustil západní část Berlína, nechal si velkou východní. Američané udělali ze své zóny ostrov svobody, demokracie (a prosperity…). Stalin odmítnul západní hospodářskou pomoc pro východní zónu. Statisíce Němců prchly na Západ. Berlín ležel v sovětské okupační zóně. Stalin se rozhodl Západní Berlín vyhladovět: zablokoval všechny silnice a železnice. Doufal, že dva a půl milionu lidí nevydrží bez potravin, tepla a elektrického proudu. Doufal, že západ odejde z Berlína. Letecký mostem přepraveno 1 800 000 tun zásob v 270tisíc letech. Stalin měl armádu přes 2 miliony mužů (těžké tanky…). Odpovědí Američanů na tlak Stalina bylo 90 bombardérů s jadernými zbraněmi ve Velké Británii. 12.května 1949 Stalin blokádu odvolal. Nařídil urychlený vývoj vlastní atomové bomby. Svět se ocitl přímo na okraji války. Ale 5.března 1953 Stalin náhle zemřel.
 Berija nebyl komunista, ale oportunista. Chápal, že Západ má obrovskou ekonomickou převahu. Berija se chtěl stát členem NATO. Začal v Berlíně: východní Německo chtěl nechat západu a požadoval reparace deset miliard dolarů. V létě 1953 přijel Berija do Berlína, aby tento plán prodiskutoval s východoněmeckou vládou. Dopustil se však fatální chyby: podcenil východoněmecké politické špičky a jejich touhu zůstat u moci. Sotva se Berija vrátil do Moskvy, ve východním Berlíně vypuklo povstání. Po mnoho let se věřilo, že důvody byly čistě ekonomické, za lepší životní podmínky. Ve skutečnosti bylo povstání vyprovokováno a zinscenováno východoněmeckou vládou, jejíž státníci nechtěli přijít o požitky. Její žádosti o pomoc Moska vyhověla a poslala do Berlína sovětské tanky. To mělo kompromitovat Berijův plán a zabránit sjednocení Německa. Berija byl po návratu do Moskvy okamžitě zatčen. Prohlášen za imperialistického agenta a popraven v prosinci 1953."

Jiný názor:

"státníci" východního Německa byli - stejně jako v jiných satelitních zemích - agenti Moskvy. Vždyť to byli členové Kominterny už z doby předválečné, léta žijící v Rusku. A tam prověření, vytřídění a zverbovaní. Ve východním Německu se navíc jednalo o místní vládu na okupovaném území, tedy vládu loutkovou. A že by německá loutková správa konspirovala a inscenovala protisovětskou revoltu s vlastním mocenským zájmem? Rusové mající jejich aparát pod kontrolou by si okamžitě všimli, zatrhli jim to v zárodku, všechny uvěznili a za scénou zastřelili. Nad německými "státníky" hrozba visela neustále, znali ji už z pobytu v Moskvě. Že by loutková vláda mohla osnovat vzpouru proti vůli loutkáře? Nesmysl. To fyzicky nešlo, byli pod dohledem.

 

Pokyny k předání moci západním orgánům stačilo německým soudruhům vzkázat, nařídit, například povolat je k bratrským pohovorům do Moskvy. 

Koho Berija musel jet přesvědčit do Berlína? Na ilustračních filmových záběrech z berlínského pobytu je zachycen Berija v rozhovoru - se sovětskými armádními veliteli. Ne s nějakou německou civilní úřednickou myší. Není tam jediný civil, natož Němec. Ze setkání s "politiky východoněmecké vlády" ani jediný snímek. Na plátně je jediný muž v civilním obleku: Berija.  Všichni okolo mají stejnokroj Rudé armády. Nejde o nějaké doprovodné obrázky ke slovům, v obraze je skutečnost sama. Neúmyslně a výmluvně. Berija přijel probrat plán s místními vládci, praví v podstatě doprovodný komentář filmu. A ti vládci byli v záběru kamer.

 

Vyvolání revolty obyvatelstva znamenalo pro aktéry mimořádné osobní riziko. Za to hrozil v sovětském systému jediný trest. Proti tomu kdyby se Kreml vzdal Německa, tak by se němečtí "lidoví činitelé" vrátili zase do Moskvy, nebo by v kapitalistickém Německu poklidně vegetovali coby nádražáci nebo trafikanti a po hospodách by prskali proti imperialistům. Přišli by o přidělené auto. Nic hrozného by se jim nestalo, aby kvůli tomu riskovali mučení NKVD nebo Rudé armády. Pokud se snad skutečně účastnili puče a riskovali pozornost jedné z těchto organizací, pak je závěr jednoznačný: museli to mít nařízeno druhou organizací. Mít určitou záruku ochrany.

 

 Berijův plán znamenal vzdát se území, které draze získala Rudá armáda. Šlo o frontové území příští války, nástupiště dalšího útoku na Západ. Bojiště na cizím území dostatečně daleko od území Ruska, od Moskvy. Výkon okupační moci na dobytém území prováděla Rudá armáda. Orgány státní správy od nejnižších úrovní až po loutkovou vládu mocensky kontrolovala Rudá armáda, tábořící na území Německa. Už jen svou přítomností by ji kontrolovala, ale ona vládla přímo svými lidmi ve správním aparátu. Silové složky místního aparátu (bezpečnost) pochopitelně ovládala úplně. Bližším příkladem budiž stupeň ovládnutí československých bezpečnostních struktur - německá realita musela být mnohem drsnější, vždyť čs.stát byl spojencem SSSR, navíc lidé v čs. nově sestavovaných strukturách pocházeli z velké části z původních struktur předválečných či západních, a sovětská vojska jsme tu ze začátku neměli. A přece si u nás bez sovětské pozornosti, zejména po okupaci v r.1968 nikdo ani nepšouknul. A to chce někdo tvrdit, že v okupovaném Německu, nepřátelském a poraženém, rozvráceném do základů, kde původní vládní struktury byly chápány jako bytostně nepřátelské, nechá sovětská okupační moc nově vytvářející správní orgány něco bez dohledu? Kdepak, Rusové měli všechno pod přímou místní kontrolou. 

 

Proč Berija plán na odstoupení východního Německa navrhl, když mu to neslo potíže? Protože nesprávně odhadnul svoje okolí, nezvážil, jak generálům záleží na dobytém území. Strategicky mělo vysokou hodnotu. A cena zaplacená při jeho získání byla také vysoká, ztracených 30 divizí muselo generálům chybět. Byly to divize bojové a zkušené. Protihodnota 10mld$ do státní kasy byla generálům asi šumafuk, nepovažovali to za rovnocenné a státní kasa nebyla jejich. Navíc v osobní rovině byl Berija chápán generály jako konkurent v boji o moc. Nezvážil jejich možnosti odporu, byl zvyklý, že vůči němu neútočí. Jenže to bylo za Stalina.

 

Berijovo ministerstvo vnitra bylo desítky let Stalinem používáno jako protiváha armádním strukturám. Tajné složky ministerstva vnitra a NKVD (KGB) vyvažovaly armádu i s její vojenskou tajnou službou. Mocenská převaha armády ve vzdálených oblastech nasazení vojsk byla nevýznamná, šlo jen o místní dominanci v periferních oblastech impéria. Nemohla narušit rovnováhu mocenských poměrů v centrálním Rusku, zejména v okolí Moskvy. (Viz dále.) Stalin nechal všechny soupeřit o místo na slunci, a jejich souboj pečlivě vyvažoval. O vyváženost jejich souboje o vůdcovu přízeň opíral své postavení na vrcholu pyramidy.
(V Evropě byl i další vůdce, který to dělal stejně. Onen vůdce jinak prosazoval všude dokonalý pořádek a organizovanost, a tak nad zvláštním chaosem ve vrcholu jeho vládního aparátu někteří historici stále nechápavě kroutí hlavou.)
Ty, kteří soutěžit o Stalinovu přízeň nemínili, nechal Stalin "eliminovat". Tisíce armádních důstojníků, kteří projevili náznak neloajality Stalinovi, bylo Berijovou policií zatčeno, mučeno a popraveno. Zbylí důstojníci, mnozí se zážitky z Berijových gulagů, pak pečlivě vykonávali Stalinovy rozkazy, doprovázeni stíny Berijových agentů. 

 

Teď byl Stalin mrtev. Chobotnice jím vytvořená k plnění rozkazů přišla o hlavu. Zůstaly soupeřící mocenské aparáty, nezávislé, spojené jen vnější fasádou komunistických sloganů o spravedlivé dělnické revoluci. Zůstalo několik klanů, samostatných struktur, jež se vzájemně držely v šachu. Držely se silově: ovládáním vojenských útvarů, policejních divizí, sítěmi agentů, propagandistických prostředků, finančních toků, kompromitujícími informacemi.
Berija, dosud bližší Stalinovi coby jeho kat převzal po jeho smrti iniciativu. Armádní činitelé mu ji nechali, protože se necítili dost silní. Pak Berija přišel s návrhem obchodu, který generálové museli chápat z vojenskostrategického hlediska za velmi špatný a přinutil je k aktivitě. Těžko říci, zda pro SSSR jako celek bylo deset miliard USD odpovídajícím odstupným za část Německa, dostatečným ziskem.

Scelení Německa pod západní správou by bylo uklidňujícím dějem ve světové politice, po němž by vojenská konfrontace mohla zmírnit intenzitu.
Berija hodlal uzavřít spojenectví se Západem, dokonce prohlašoval, že chce vstoupit do NATO. Z hlediska všech obyvatel SSSR by šlo o žádoucí posun směrem k civilní výrobě a trochu snesitelnějším životním podmínkám. Sovětskému zbrojnímu průmyslu, mocenské klice jejích šéfů, příslušným stranickým strukturám se ztráta vlivu nemohla líbit. Generálové získávají spojence.

 

Prodej Německa byl obratem v zahraniční politice SSSR. Stalin dělal větší salta, a vždy to ustál. Pod hladinou totiž držel stále stejný směr, a zejména: měl předem dobře ovládnuté potenciální odpůrce uvnitř země. Berija chtěl obrátit směrování celého státu: zahraniční politiku, armádu, hospodářství, vnitřní správu. Přitom neměl zajištěné pozice - neovládal armádní velitele, neměl pod dozorem skutečné akční vazby armády. Zejména ve vzdáleném Německu, v divizích, které prošly těžkými boji, v nichž se lidé dobře poznali, byla averze proti zásahům politických struktur nejvyhraněnější a Berijův dohled nejrozvolněnější.

Berija se spoléhal, že se ho všichni bojí, že se spřádáním intriky nikdo nezačne sám, protože by si nemohl být jist žádným spojencem.  Berija udělal krok, který svou radikálností ujistil všechny odpůrce, že i ostatní mocní budou spolehlivě proti Berijovi.

Berija Stalinovy potřeby vždy chápal, ale moc se od něj nenaučil. Byl spolehlivým vykonavatelem, spokojeným vazalem. Ale nepochopil, jak se Stalin drží u moci. Když se pak Berija sám bral o absolutní moc, neodhadl odpor soupeřů, nevšiml si vlastní slabosti, a předčasně, bez zajištění pozic nastoupil do útoku proti všem. Neunesl Stalinovo žezlo. Berija desítky let selektoval armádní důstojníky i generály podle Stalinových pokynů, aby spolu stvořili z armády jednosměrný útočný stroj bez skrupulí. Když se jej teď Berija pokusil zastavit, byl jím (podle Stalinových původních záměrů) převálcován, a stroj se tlačil dál. Berija dělal svou práci dozorce

dobře, a jako nastupující vládce na to doplatil. Armáda byla vítězem boje o moc v Sovětském svazu.

 

Obyčejní Němci na Berijův příslib připojení k prosperujícímu západu nemohli reagovat povstáním.
To je přece nelogické.
Přesto takový nesmysl opakují mnozí - nebo jej ve svých úvahách předpokládají a připouštějí.
Němci navíc ještě museli mít v sobě zažraný dojem z brutální síly Rudé armády. Nápad vyvolat povstání nemohl vzniknout mezi Němci a najít mezi nimi reálnou podporu.  Někdo zvenčí musel nařídit rozbít místní úřadovny a zapálit je, aby se lidé z okolí přišli podívat a mladé horké hlavy chytl dojem, že oni svým nadšením a holýma rukama změní výsledky války, že teď je ta pravá chvíle vynucovat odchod Rudé armády. 

 

Povstání ve východním Německu nezorganizovaly ani západní tajné služby. Na západě se teď nehodlali přetlačovat se Sovětským svazem na bojišti. Neměli síly k válce, jejich vojáci šli domů. Na západě byli moc rádi, že Rudá armáda na chvíli oddechuje, a v kancelářích dumá, kolik měst a divizí je ochotná obětovat jadernému bombardování, než Američanům dojdou zásoby a bude následovat velký sovětský osvobozovací pochod na Paříž.
Povstání nezorganizoval "kapitalistický agent" Berija, protože kapitalisté na povstání neměli žádný zájem.  Berija jim Německo sám nabídl k výměnnému obchodu a chtěl jednat, takže neměli důvod.

 


 

Shrnutí: kdo NEMĚL ZÁJEM vyvolat rebelii?

- Berija, protože by podlomila jeho plán prodeje Německa, a navíc byl osobně na místě, tedy první podezřelý

- obyčejní Němci, protože žádané sjednocení s bohatějším Západem jim nabídli sami Rusové, osobně Berija

- Západ, protože neměl síly využít nějaké nepokoje

 

Strategický zájem o východní Německo měli: Rudá armáda a Západ.

 

Kdo a proč zorganizoval provokace, rebelii?

1) Možnosti a dostatečné prostředky měli: místní síly Rudé armády, méně již čekisté a Západ.

2) Zájem udržet východní Německo a konfrontační prostředí ve světě měli: generalita Rudé armády a vojenskoprůmyslový komplex SSSR.

3) Motiv vnitropolitický, mocenský na odstranění Beriji a jeho kliky měli: ostatní členové politbyra, tedy generalita Rudé armády, špičky stranických aparátů, vojenskoprůmyslového komplexu SSSR, vedení ostatních bezpečnostních organizací.

4) Kdo zjevně lhal o původci rebelie obviněním "kapitalistického agenta Beriji" a nakonec Beriju zatýkal? Armádní generálové.

 

 

 

Západ se slabou vojenskou silou v Evropě nemohl Rusy zatlačit a vzít si východní Německo sám. A proč by to dělali, když jim ho zastupující šéf SSSR sám nabízí ve výměnném obchodu? Obchodu přece Američané moc dobře rozumějí, na tom se shodují všichni.  Odpovídá i to, že Západ této rebelii neposkytl pomoc. Žádnou.

Stejně jako v r.1968 nepomohli pražským reformním komunistům, a zejména ne v srpnu. Protože reformní hnutí nebylo jejich dílo.
V Praze r.1968 se zopakovaly i jiné věci: rozbití výlohy úřadovny Aeroflotu bylo vždy považována za provokaci sovětských tajných služeb. Podle mne tajná služba Rudé armády (GRU) zopakovala osvědčený postup. Ani nepopírají, že tu byli.

 

GRU vznikla z rozvědných a záškodnických oddílů armády, rozšířených o špionážní strukturu. Diverzní akce byly jejich denním chlebem, nejpřirozenějším chováním.
Tvrdím, že povstání ve východním Německu vyprovokovaly a zorganizovaly diverzní jednotky rozvědky Rudé armády, z příkazu maršálů, jako záminku ke svržení Lavrentije Beriji, šéfa sovětské tajné policie. Možná bylo použito poskoků místní německé správy, která byla armádě podřízena, ale jen aby armáda zůstala ve stínu i v případě bližšího zkoumání.
Jestli o vyprovokování rebelie věděl i Malenkov předem se z tak mála informací nedá usoudit jistě. Armádní velitelé rozhodně mohli předem počítat s jeho dodatečným souhlasem, stejně jako s dalšími členy politbyra zastupujícími správní aparát a zbrojní průmysl. Když šli společně Beriju zatknout, vyjela na Moskvu motostřelecká divize ministerstva vnitra, poslušná Berijovi (19.divize vnitřních vojsk OMSDON "Dzeržinského"). Stalinova pojistka.  Proti nim vyjely dvě armádní divize umístěné u Moskvy , a postavily se proti ní. Berija však neměl žádnou další podporu. Velitelé divize OMSDON se rozhodli nebojovat a stáhnout vojsko do kasáren bez boje. Berija byl zatčen, mučen a zastřelen. Velitelé divize nakonec také zatčeni a zastřeleni.

Povstání ve východním Berlíně r.1953 a převzetí moci v Sovětském svazu generalitou Rudé armády bylo mezním okamžikem (milníkem) vývoje po II.světové válce, dohrou Stalinovy smrti. Rudá armáda se tlačila na všechny světové strany další desítky let. Výsledkem byla studená válka, lokální války. M.j. také pokračující orientace sovětských satelitních zemí na válečnou výrobu, kupř.těžký průmysl v Československu a jeho hospodářská mizerie.
V SSSR skončila dominance Čeky - skončily masové čistky, a to i v satelitních zemích. V chladném létě roku 1954 byli propuštěni vězni gulagů. Vnějším politickým projevem mocenské změny bylo "odhalování chyb" na sjezdu KSSS. Příznačné bylo, že zveřejňované chyby se týkaly práce policie a části stranického aparátu. Když se propírala zvěrstva policejních generálů - jestlipak se propírala i zvěrstva sovětských armádních generálů? Kdepak. Armádní generálové zločinnými rozkazy  poslali na zbytečnou smrt statisíce vlastních mužů, svou neschopností způsobili smrt dalších statisíců lidí. Navíc přímo nařídili postřílet tisíce svých vojáků a důstojníků. Zmínil se o tom Chruščov na sjezdu v "odhalujícím" projevu? Ani slovo. Hanil policii, mířil na některé oblastní bossy, excesy některých politických komisařů.

Chruščova vidí západ jako obhroublého venkovana, sedláka s pupkem a plandajícím sakem. To je velmi nepřesný sebeklam, Chruščov byl důstojníkem. Armádním důstojníkem, nikoli policejním důstojníkem. Chruščov byl generálem v Rudé armádě.

Na fotografii uchazečů o trůn je trojice Chruščov, Berija, Malenkov. Chuščova je možno chápat jako koně armády, Berija byl šéf tajné politické policie MVD, a Malenkov byl představitel správního aparátu. Nikdy neprojevil ambice vyšvihnout se nad ostatní členy politbyra, a přežil. Berija nepřežil - jeho odchod byl důsledkem antagonistického soupeření o moc, a proto byl popraven. Generálové měli nepochybně pocit zadostiučinění za ta léta všudypřítomného strachu. Zato Chruščov je západními historiky považován za raritu: první sovětský vůdce, který odešel klidně do důchodu a zemřel přirozenou smrtí. Uvážíme-li však, že armádě a zbrojnímu průmyslu posloužil neobyčejně dobře, jen byl nešikovný, není na klidnosti jeho odchodu nic zvláštního. Poslušně maršálům sloužil, a tak byl vládnoucí klikou jenom vystřídán.
Nastupující armádní důstojník Brežněv byl znamením mírného posunu priorit a pokusu dělat věci jinak.


Problémové Německo rozštěpilo sovětské vedení znovu v létě 1989. Němci začali znovu masově utíkat, tentokrát přes maďarsko-rakouské hranice, a Gorbačov měl rozhodnout ve stejné otázce jako před čtyřiceti lety: znovu přitvrdit, postavit zeď po obvodu celé východní Evropy? Buď udělat ze států východní Evropy opět direktivně ovládané kolonie, nebo jim nechat možnost samostatného rozhodování. Důsledkem samostatnosti pro Maďarsko by bylo pokračování masové emigrace Němců a následné vzdání se Německa, nastolení demokratické prozápadní vlády. A rebelie obyvatelstva v Polsku, Maďarsku a Československu s cílem nastolení demokratické vlády, pro sověty ztráta střední Evropy. O tom rozhodoval Michail Gorbačov, když na něj generálové tlačili, aby nařídil vzpurnému Maďarsku uzavřít hranice.  Berija uvažoval jen o výměně východního Německa za 10miliardUSD, a byl generály zatčen, mučen a popraven. Jestli Gorbačov tyto souvislosti neznal sám, museli mu je připomenout jeho poradci. Byli to historikové s dobrým nadhledem. Gorbačov před tlakem generálů necouvl a nechal nám v Evropě možnost samostatně se rozhodnout - čili vzdal východní Německo, Berlín i všechny satelitní státy. Předem si připravil o trochu lepší výchozí pozici. Generálové už měli moc o něco slabší, mnozí staří maršálové už nebyli. Přesto Gorbačova minula oprátka jen o vlásek - a jeho nečinnost v době posledního puče, kdy byl obklíčen ve výletním letovisku, byla správným tahem: byl odříznut od výkonné moci, změnit už nic nemohl, a jedinou jeho šancí na přežití bylo dál na sebe neupozorňovat. Někteří nad tím ohrnují nos, vyčítají mu v onu chvíli nešikovnost a lavírování. Pro mne je Michail Gorbačov jedním z hrdinů XX.století. Pomenší plešatý chlapík, kterému jsem tolik vděčen.

 

Pravidelné zásahy armády do vývoje v satelitech Sovětského svazu  přerůstaly z utajených chirurgických zásahů specialistů GRU k masovému nasazení diverzních jednotek, a nakonec celých výsadkových vojsk: Maďarsko, Československo, Karabach, Gruzie, Litva, Moldávie, Arménie, Ázerbajdžán, Osetie, Čečensko. Od roku 1953 pořád totéž.

Puč proti Gorbačovovi byl zosnován na zakázku Baklanova, šéfa vojenského průmyslu. Gorbačov totiž svou mírovou zahraniční politikou a vojenskou doktrínou "dostatečné obrany" způsobil pokles objednávek pro vojenský průmysl na 50%. Stejné jako v roce 1953.
Blížící se volby hrozily partajní byrokracii ztrátou pozic ve veřejné správě.
Gorbačov se vzdal Německa i satelitních států ve střední Evropě a armáda jej hodila přes palubu.

Maršál Achromejev účastný na puči, Gorbačovův osobní armádní poradce, pro svou zradu spáchal na závěr sebevraždu.
Lebeď je velitel armádní vzdušně-výsadkové divize(106.), tedy ze sousedního oddělení od GRU. V mládí málem zabit při zásahu policejních jednotek MVD. Tento generál, veterán války v Afghánistánu a později velitel výsadkového pluku pro operace v moskevské oblasti byl během puče v kontaktu se všemi stranami. Jeho nejistota a nerozhodnost, i dalších, zachránila Rusko od občanské války, kterou zažili při zásazích v koloniích.
"Demokrat" Jelcin, ve skutečnosti nacionalistický křikloun,  byl armádou připuštěn k moci (na tankovém pancíři) poté, co poměřování svalů mezi různými klikami ozbrojených sil a jimi ovládaných jednotek přestalo být pomyslnou šachovou hrou na vysoké úrovni a projevilo se fyzicky tankovým střetem uprostřed Moskvy a nočním úderem jednotek KGB-Osnaz (Alfa) proti dačám reformních politiků. Úplně stejně jako proti sobě vyjeli v roce 1953.
Později armáda rozstřílela parlament, aby udržela Jelcina u moci.
Stále více se však začíná prosazovat KGB, ačkoli po každém průšvihu je vždy přejmenována.
 

VÍTĚZEM XX.století však nebyl Reagan ani Lenin, Roosevelt, … ale Stalin. Ač umřel v r.1953, jeho vliv byl určující pro celé XX.století až do jeho konce, i pro začátek stojetí dalšího. Ostatní politici byli představiteli zájmových proudů, zvoleni a odvoláváni, ale Stalin určoval sám své postavení, diktoval světu své požadavky, u něj se sbíhaly nitky všeho dění. Jím vytvořený stroj dusil svět ještě dalších 40 let. Dodnes pozůstatky jeho vlivu způsobují války, ať už v Afghánistánu nebo na blízkém Východě, na středním Východě.

Mocenský aparát čínského kolosu se naštěstí rozhodl být zkorumpován požitky kapitalismu, protože jeho dnešním vůdcům je samotný pocit moci málo. A tak tiše konvertují ke kapitalismu, a popravují černé podnikatele, kteří jenom dělají totéž co oficiální vůdci, ale dělají to bez jejich svolení a nedávají jim desátek. To je těžké zdůvodnit, koho vlastně popravit, a jak vysoko při vyšetřování zajít, když podnikání je oficiální politikou státu, ale nesmí se to říkat. Když podnikají všichni tím samým způsobem, ale u někoho se to jinak pojmenuje a je zastřelen. No a Západ to nemůže říci naplno, protože se bojí, že by označením čínské komunistické strany za licoměrnou podnikatelskou kliku rozhodil její plynulé propagandistické poposouvání od kulturní revoluce, tedy vraždění inteligence a samostatných lidí, k velebení výdobytků inteligence a samostatných lidí.

Zpět