Stalingrad

 

Bitva o Stalingrad. Jedna z největších a nejkrvavějších bitev dvacátého století. Rusy opěvována jako slavné vítězství, Němci považována za jednu z největších německých tragédií tohoto století.

Kdosi řekl, že dějiny píší vítězové. Zkusme se však nyní na válku podívat očima poražených. Jak viděl závěr bitvy u Stalingradu tehdejší tisk? Jakým způsobem popisovaly boj německé armády nacistické noviny? Alespoň pro představu, co se také dalo číst na území předmnichovského Československa jsem z palety „zgleichschaltovaných“ tiskovin vybral reakce listu Elbetalzeitung (dobový deník NSDAP pro Sudetskou župu). Vybral jsem nejzajímavější články z ledna 1943 (citované informace z tisku jsou pro lepší přehlednost uvedeny kurzívou).

Boje očima tisku

Přišel rok 1943. Počátek konce sil Osy. Německo pomalu ale jistě zůstávalo v Evropě osamoceno. Rok 1942 znamenal pro pozemní armádu zkušenost s již několika velkými neúspěchy. Po porážce Afrikakorpsu u El-Alameinu se stále zhoršuje i pozice wehrmachtu na východní frontě. Předchozí rok přinesl neúspěch u Moskvy, rok 1942 byl ve znamení bojů na jihu SSSR. Zatímco útok na Kavkaz stál spíše mimo pozornost médií, vše se soustředilo na mohutný úder 6. armády na Stalingrad. Mimo jiné právě díky jeho názvu. Co by si mohl přát Hitler více, než pokořit město nesoucí jméno jeho úhlavního nepřítele. Právě proto byl zájem médií směrován právě do donské oblasti.

Německé noviny Elbetalzeitung začínají rok 1943, jak jinak, než bilancováním. Tehdy vyšly noviny i 1. ledna. Zmiňují, že národ má pouze jednu myšlenku - „Vítězství“ - tak to alespoň viděl ve svém projevu otištěném v novinách Konrád Henlein.

Vydání z 2.-3. ledna 1943 pak přináší výsledky německé námořní války. Boje u Stalingradu jsou, alespoň na chvíli, zapomenuty. Noviny přináší famózní úspěchy ponorkové války. Nutno konstatovat, že se zde chválí ponorková zbraň zcela oprávněně, neboť jestli mohl být Hitler s něčím za rok 1942 opravdu spokojen, tak to mohly být pouze německé ponorky. Mluví se o téměř 9 milionech tun BRT potopené nepřátelské lodní tonáže. Přestože jsou výsledky mírně nadhodnoceny, nebyl v tom zřejmě úmysl. Zde si propaganda skutečně nemusela výsledky přetvářet k obrazu svému.

Od 5. ledna začíná prakticky každodenní informování o situaci v jižním sektoru východní fronty. Většinou se jedná o zprávy předchozí den vydané vrchním velitelstvím branné moci (OKW), objevují se však i klasické články plné propagandy. Toho dne (5. ledna 1943) se objevuje článek nazvaný „Vysoké ztráty Sovětů v donské oblasti“. Autor se zde kochá pouze jednotlivými vybranými úspěchy německé armády. Zpráva o potopení sovětského parníku německou ponorkou, což samo o sobě je vzhledem k těžkým bojům německé pěchoty skutečně podružnou záležitostí, je pak doplněna informací o sestřelení 16 britských bombardérů - tedy opět podružnost, navíc není ani přesněji specifikováno, kde k tomu došlo, takže to lze jen těžko někde ověřit.

O den později, se objevuje zpráva o 170. vyznamenaném německém vojákovi, který si může ke svému Rytířskému kříži připnout Dubové ratolesti. Až se nebude dostávat dobrých zpráv, stanou se oznámení o nových povýšených každodenní propagandistickou rutinou. Z tohoto dne (6. ledna) jmenujme ještě článek „Německé hrdinství v obtížné obraně“. Mluví se o „odražení sovětských protiútoků“ (situace Rusů není tedy špatná, jsou-li schopni protiútoků) a o úspěchu jedné z tankových divizí, která zničila 31 sovětských tanků.

V dalším vydání (7. ledna) se objevuje článek „Sovětské útoky na Donu odraženy“. Hovoří se o zničení 20 nepřátelských tanků i o úspěších německých stíhačů a flaků. Východní fronta jako celek je pak hodnocena zprávou OKW. Ta popisuje i ledovou cestu hladovějícího nepřítele u Leningradu.

Noviny z 8. ledna jakoby kopírovaly zprávy z dřívějších dnů. Opět se totiž mluví o „úspěšných obranných bojích na východě“. Kdo chce pochopit skutečnou situaci, musí bedlivě pozorovat slovíčkaření. Již po několik dnů se hovoří o „obranných“ bojích. Znamená to tedy, že se Paulusova 6. armáda pouze brání. A tudíž se karta v této bitvě definitivně obrací. Mnoho nám může prozradit formulace „luftwaffe sestřelila 32 letadel bez vlastních ztrát“. Zde se objevuje termín vlastní ztráty. O nich se totiž mlčí. Při zprávách o sestřelení 44 letadel (ze 7. ledna) se termín vlastní ztráty nepoužil. Znamená to tedy, že nějaké ztráty byly. Pokud by nebyly, jistě by se to u zprávy ze 7. ledna objevilo. Takový obrovský úspěch by jistě nebyl zamlčen. O vlastních ztrátách, pakliže nějaké skutečně jsou, se tedy v tisku nedočteme!

Aby zprávy z boje nebyly tak fádní, věnuje se Elbetalzeitung v příštím vydání (8. leden) hlavně ponorkové válce. Je zde pokus zastínit nedobrou situaci pozemních vojsk úspěchy německých ponorek. Článek „Bitva o Atlantik rozhoduje o osudu světa“ však lze nazvat pouze nesmyslem. Význam ponorkové války je neuvěřitelně zveličován a, jak již ukazuje název, doveden ad absurdum. Aby se však hovořilo i o pozemní složce německé armády, objevuje se článek „Obránce průsmyku Halfája mrtev“ o smrti majora Bacha, nositele Rytířského kříže, v britském zajateckém táboře. Major Bach se stal proslulým hrdinou Rommelova Afrikakorpsu jako statečný obránce průsmyku Hafája v severní Africe. Oslava hrdinů je totiž vděčným námětem všech propagand: „Když uprostřed ledna 1942 nepřítel s přesilou zaútočil, patřil kapitán Bach k těm statečným... kteří vzdali odpor, až když vyčerpali veškerou munici. Poté padl kapitán Bach do anglického zajetí, ve kterém - mezitím povýšen na majora - nyní zemřel. Jeho jméno bude u všech vojáků v Africe navždy spojeno s obranou průsmyku Halfája a nezůstane zapomenuto.

Výtisk z 11. ledna volně navazuje na předchozí článek o úspěchu německých ponorek a zmiňuje potopení 13 tankových lodí. K tomu ještě přidává „vzornou spolupráci“ luftwaffe a tanků při zničení 60 sovětských tanků. O vlastních ztrátách se pochopitelně opět mlčí.

Již několikrát zde bylo zmíněno, že noviny otiskují zprávy zaslané vrchním velitelstvím branné moci (OKW). Jsou si však velmi podobné, nesou se ve stejném duchu. Proto za všechny alespoň jednu, aby bylo možné si o nich získat představu. Bude to „Zpráva OKW z 10. ledna 1943“. Ta sděluje: „Obranná bitva na jihu východní fronty pokračuje s nezmenšenou neústupností. Všechny nepřátelské útoky byly odraženy. Během protiútoku německých jednotek bylo zničeno 26 nepřátelských tanků. Na jednom místě zničila pěchota a svazy tanků nepřátelský pluk... Stíhači sestřelili 12 sovětských stíhačů bez vlastních ztrát.“ Je to jedno z typických hlášení. Přestože se jedná o oficiální hlášení, objevují se tam často přebytečná adjektiva („nezmenšená neústupnost“). Hra se slovy je pro totalitní tisk typická.

Noviny z 12. ledna se nesou ve znamení oslav 50. narozenin Hermana Göringa. Fádní zpráva OKW opět popisuje úspěchy obranných bojů u Stalingradu. Výtisk z tohoto dne je však pozoruhodný jinou zprávou. Poprvé se zde hovoří i o americko-japonských bojích v jižním Pacifiku. Článek „Také Roosevelt konečně přiznává těžké porážky“ popisuje události z 26. října 1942. (Otisknuto v lednu 1943 - zřejmě snaha přinést pozitivní zprávu odkudkoli a jakkoli starou.) Článek se vrací k námořní bitvě letadlových lodí u ostrovů Santa Cruz, ve které Američané ztratili pýchu svého námořnictva, letadlovou loď Hornet. Zpráva je tedy o události více než dva měsíce staré. Navíc to byl úspěch Japonců - nikoli německých zbraní. To jen ilustruje zoufalou situaci Němců a jejich nulový počet pozitivních zpráv. V tomto výtisku se dokonce objevují technické údaje (výzbroj, výtlak, počet letadel atd.) Hornetu, což vypadá opravdu absurdně. O technických parametrech se nehovoří ani v souvislosti s německými zbraněmi a najednou se zde hovoří o parametrech americké letadlové lodi.

13. leden je opět plný informací o úspěchu ponorkové války (vždyť jiné přece nejsou). Objevuje se článek „Stále úder za úderem“, mluví se o „nových úspěších německých ponorek“ a o tom, že „Eisenhowerova ofenzíva je torpédována již v Atlantiku“. Tím mělo být naznačeno, že Američané nejsou schopni dopravovat posily do severní Afriky. Opak však byl pravdou.

Noviny z 15. ledna se nečekaně opět věnují zkáze Hornetu. Je zde otištěna zpráva válečného korespondenta United Press pod názvem „Smrtící úder pro Hornet“. Kromě této cizí zprávy je zde citován i převzatý článek ze švýcarského listu La Suisse. Autor článku, mimochodem označen za nestranného, se vyjadřuje k průběhu ponorkové války: „Po 40 měsících války na moři nebyla na straně spojenců nalezena žádná opravdová zbraň, se kterou by bylo možné se činnosti německých ponorek ubránit.

Mimoto se zde objevuje i oficiální zpráva týkající se samotného velitele německé 6. armády generálplukovníka Pauluse. Paulus byl vyznamenán a dostal blahopřejný telegram od vůdce: „Ve vděčném ocenění Vašeho hrdinského nasazení v boji za budoucnost našeho národa Vám propůjčuji jako 178. vojákovi německé armády Dubové ratolesti s meči a brilianty k Rytířskému kříži Železného kříže.“ (Podepsán Adolf Hitler). Příštího dne se Paulusova fotografie objevila na titulní straně novin.

18. ledna se v novinách objevuje článek „Heroický obranný boj okolo Stalingradu“. Mluví se o vyvrcholení bojů. Dochází také k určitým změnám v jejich popisu. Zmiňuje se o tom, že „sovětská vojska útočí ze všech směrů bez ohledu na vlastní ztráty na lidech a materiálu“. Z toho je patrné, že je pozvolna přiznáván skutečný stav věcí. Lidé mají být pomalu připravováni na porážku. V těchto slovech je naznačena absolutní převaha Rusů. Ať již materiální, tak i v lidském potenciálu. Pryč jsou vychloubačné sliby Göringa o leteckém mostu, který udrží 6. armádu.

Aby se skutečný stav věcí podařilo alespoň trochu zastínit, objevuje se opět evergreen - úspěchy německých ponorek. Čtenář si může v článku „Těžké údery našich ponorek“ přečíst o úspěšném týdnu (8.-15. leden 1943), ve kterém bylo potopeno 34 nepřátelských lodí. K zamyšlení je ovšem titul „Ponorková válka klíčem k vítězství“. Je jasné, že za klíč k vítězství jsou považovány pouze ponorky. Již dávno ne pozemní armáda či letectvo. O letectvu se příliš nepíše (pouze občas nějaký ten sestřel nepřátelských letadel a to prakticky jenom na východní frontě, popřípadě oznámení o jubilejním sestřelu leteckého esa), v souvislosti s pozemními jednotkami se mluví pouze o „hrdinských obranných bojích“. Je to tedy tristní obraz ještě před pár měsíci neporazitelného wehrmachtu.

O utrpení a podmínkách, ve kterých se bojuje, se příliš nemluví. 18. ledna se objevuje článek „Jak se východní armáda připravuje na zimu“. Říká se tam, že „předpokladem k aktivnímu vedení války jsou zásoby, výzbroj a výcvik“.

V dalším vydání (19. ledna) se hovoří o tom, že „těžké sovětské údery byly odraženy“. „Nepříteli byly způsobeny vysoké ztráty na tancích, letadlech a lidech“. Pozornému oku by nemělo uniknout, že zde dochází k dalšímu posunu. V souvislosti s nepřítelem se mluví o jeho těžkých úderech. Dříve se spojení „těžký úder“ používalo výhradně v souvislosti s německými útoky. Je to opět ona hra se slovy, německou propagandou mistrně prováděná, která má čtenáře pomalu připravit na konečnou porážku.

Objevuje se zde zmínka i o další frontě, která byla na delší dobu prakticky vytěsněna. Jedná se samozřejmě o severní Afriku. Zde se mluví o „zavilém odporu německo-italské tankové armády“, čili je naznačena i zoufalá situace na této frontě.

Pro „uvolnění“ je zde čtenář informován o bombardování Londýna silami luftwaffe, které probíhalo v několika vlnách. Tato informace není lživou propagandou. V noci ze 17. na 18. ledna 118 bombardérů luftwaffe skutečně Londýn bombardovalo. Němci tehdy ztratili pouze šest letadel. Byl to první noční nálet na Londýn od 11. května 1941.

Příští den (20. ledna) se mluví o dalších sovětských úderech, čili nic nového. Objevuje se pouze další termín - „hrdinský odpor stalingradských bojovníků“. Noviny přinesly také fotografie z bojů u Stalingradu (poprvé 19. ledna).

Skutečná změna a obrat úplně jiným směrem se objevuje na stránkách Elbetalzeitungu 22. ledna. Je zde totiž otištěn článek „Po 20 let...“ s podtitulem „Jak Sovětský svaz plánovaně a lstivě připravoval útok na evropskou kulturu“. Nyní po vojenských neúspěších se tak list vrátil k osvědčené ideologii.

25. ledna spatříme na titulní straně článek „Hrdinský epos o Stalingradu“ a podtitul „Největší nasazení a obětavost frontových bojovníků - příklad pro vlast“. Už se nepíše o průběhu bojů. Nyní se hraje čím dál tím více na city. Mluví se o dvou měsících bojů, o tom, jak již dva měsíce „bolševici naráží na německá frontová postavení“. Jinými slovy tedy o tom, že již dva měsíce se Němci pouze brání.

Příštího dne (26. ledna) se v článku „Hrstka granátníků“ hovoří o „kamarádství a statečnosti vojáků“, jiný článek nazvaný „Proti drtivé přesile“ již nese podtitul „6. armáda si připíná nesmrtelnou čest na svou vlajku“. Převedeno do srozumitelného jazyka - toto je porážka.

27. ledna se objevuje článek „Evropa nebo bolševismus“. Nyní stačí sledovat pouze tituly a podtituly článků. „Železně pevné osudové společenství Paktu tří mocností v boji proti Sovětům“. (Ve skutečnosti již nejde o tři mocnosti. S pomocí Itálie se nedá počítat - půl roku poté bude dokonce sesazen Mussolini. Pakt tří mocností se změní v obranný boj Německa a Japonska, které však v žádném případě nebudou koordinovat společné akce. Tedy už vlastně ani žádný pakt.)

Článek „Evropa ctí hrdiny od Stalingradu“ je další lží. Propaganda se snaží namluvit lidem (a dost možná i sama sobě), že jde o nějaký boj celé Evropy proti komunismu. Ve skutečnosti je již v této chvíli Německo prakticky osamoceno (jediný stát schopný boje) a v průběhu času jej budou opouštět všichni jeho spojenci.

Důkazem beznaděje je i oslavování 149. leteckého vítězství německého stíhacího esa Heinze Bära. (Ten sestřelil celkem 220 letadel, z toho 124 na západě!) Zřejmě byl již takový akutní nedostatek dobrých zpráv, že se ani nepočkalo na jeho 150. vítězství.

Propaganda však lže dál. 29. ledna 1943 se objevuje článek „Všechny masové útoky Sovětů odraženy“. Podtitul „Přes největší nedostatky obránci Stalingradu mnohonásobné nepřátelské přesile čelí“ nelze již brát vážně. Velmi zajímavý je však termín „obránci Stalingradu“. Němci přeci byli útočníky, nikoli obránci. Toto „přivlastnění si“ Stalingradu je další typickou propagandistickou chimérou. Němci mohou bránit Berlín, ne však město jimi napadeného státu. Pak totiž musí být označeni za agresora.

Korunu všemu dodává článek „Japonská pozice garantuje konečné vítězství“. Jakoby se už nevěřilo německé armádě. Navíc Němci nemohli pochopitelně tušit, že několik dnů po kapitulaci u Stalingradu budou Japonci evakuovat svá vojska z Guadalcanalu. Bude to znamenat přelom ve válce v Pacifiku. Bitva o Guadalcanal se dá s trochou nadsázky označit za „Stalingrad Pacifiku“.

V novinách z 30.-31. ledna lze najít na titulní straně fotografii Adolfa Hitlera při svém projevu. Ten je sledován stovkami lidí. Fotografie vychází s titulkem. „Lid semknutý kolem svého vůdce“. Pod fotografií pak stojí: „Tak to bylo, když A. Hitler před 10 lety převzal moc. Tak to bylo, když se A. Hitler 6. 7. 1940 jako vítěz vrátil z francouzského polního tažení. Tak je tomu dnes, když fronta a domov v největším nasazení radostně bojují za konečné vítězství. Tak tomu bude vždy, neboť cesta Vůdcova se stala cestou Velkoněmecka ke svobodě.“ (Hledá-li někdo rozdíl mezi nacistickou a komunistickou propagandou - nacisté radostně bojovali, komunisté radostně budovali.)

V novinách z 1. února se již vše chystá na totální válku. Slova: „V této válce nemůže být vítěze a poraženého, ale budou pouze ti, kteří přežijí a ti, kteří budou zničeni“ hovoří naprosto jednoznačně.

A opět, zcela nepochopitelně, se list zmiňuje o bojích o Guadalcanal. Objevuje se zde informace o bitvě u Rennelova ostrova. Je zde oslavován japonský úspěch korunován potopením dvou bitevních lodí a tří křižníků. Ve skutečnosti zde Američani ztratili pouze jeden křižník. Německé informace se však zřejmě opíraly o japonskou propagandu, která byla ještě mnohem lživější než německá.

Zásadní slova o německé kapitulaci z 31. ledna 1943 se zde však neobjevila!

O konci Paulusovy armády u Stalingradu se zmiňují noviny až 4. února. O ztrátách nebylo možné se dočíst. Hovořilo se pouze o „slavném konci 6. armády“. Noviny jsou plné proklamací typu „Vlajce do posledního dechu věrni“.

Elbetalzeitung si všímá i „hrdinů Stalingradu“. Největší úctě se těší generál Strecker, velitel severního kotle u Stalingradu, jenž se dokázal udržet až do 2. února. Tomu je věnován velký článek v listu z 3. února. O veliteli 6. armády, nyní již polnímu maršálovi Paulusovi, se list zmiňuje až 5. února. Zde jsou citována Paulusova slova: „V nejtěžším boji jsme splnili naše povinnosti do posledního muže.

Pokus ospravedlnit porážku přišel v listě z 6.-7. února v článku „Nepřítel by vás nikdy neporazil“, který popisuje příčiny neúspěchu. Těmi prý byly „situace v zásobování, nedostatek munice a pohonných hmot

Závěrem

Bitva u Stalingradu. Krvavá jatka na jihu SSSR. Na rty se dere otázka - Přineslo to Němcům něco? Byly oběti zbytečné? S trochou cynismu je nutné konstatovat, že zřejmě bylo nutné bojovat až do konce. Možnost stáhnout se propásl Paulus v listopadu, možná ještě v prosinci 1942. Poté se již smyčka okolo 6. armády definitivně stáhla. Jediná německá armáda však dokázala celý leden 1943 poutat na sebe několik sovětských armád. Ty díky tomu nemohly být nasazeny jinde. Z tohoto pohledu pak boj do posledního muže význam měl.

Z nacistického tisku nebylo možné udělat si objektivní obrázek o událostech. Snad jen ten, kdo byl schopen číst mezi řádky, dokázal skutečnost poznat. Ale i kdyby byla skutečnost poznaná většinou čtenářů, stejně neexistovala možnost něco změnit. Ve stejnou dobu, kdy jsou datovány tyto články, se uskutečnila spojenecká konference v Cassablance. Zde padlo rozhodnutí bojovat s Německem až do jeho kapitulace. Ustoupit nebylo kam, a tak bojovali vojáci i propagandisté v tisku až do hořkého konce.

Na závěr se podívejme na ztráty Německa v této krvavé stalingradské bitvě. (Ty sovětské lze totiž jen těžko odhadnout.) Díky dopravním letadlům se podařilo evakuovat k 24. lednu ještě 42 000 raněných vojáků, kterým se tak na poslední chvíli podařilo zachránit se. Drtivá většina ostatních však takové štěstí neměla. V jednotlivých pramenech se německé ztráty liší. Maximální odhady ztrát činí 150 000 mužů. 31. ledna 1943 padlo do sovětského zajetí 91 000 mužů. K tomu je nutné přičíst dalších necelých 20 000 zajatých z doby před 31. lednem. Z těchto zhruba 110 000 se jich vrátilo po válce pouze 6 000! A ne v roce 1945 či 1946, ale až v polovině 50. let po intervenci spolkového kancléře Konráda Adenauera!

Zpět